Pane kolego končím tuhle debatu, evidentně některým jako je numismat to nevoni a zřejmě to špatně chápou jako útok na počátky kapitalismu, já jen poukazují na jeho vývoj.. V tlacharni jsem se politických debat zřekl a nyní také i v ostatních tématech..
Ale děkuji znovu za možnost diskuse s vámi...

Neměl jsem čas si v průběhu naší debaty trocha občerstvit vědomostí, krom oněch zmíněných čísel..
Zde zajímavý článek..
Daleko od reality tehdejší doby jsme oba nebyli. Zajímavé je, že se to opravdu týkalo i těch nejchudších viz. Články s dobových kronik..

V první emisi bankocetlí byly tyto peníze vydávány v nominální hodnotě pěti, deseti a dvacet pět zlatých guldenů; o nějaký ten rok později se tiskly již bankocetle s nominálními hodnotami padesát, sto i více guldenů. Bankocetle bylo možné investovat do vládních dluhopisů v minimální hodnotě 100 gouldenů nabízejících 5% roční zúročení..
Zatímco zpočátku bylo nařízeno, že bankocetle mají tvořit maximálně 1/3 všech finančních aktiv v oběhu, později už vládní moc povolila ½ všech finančních aktiv. Nakonec se limit zrušil úplně.
Deficity veřejných financí znamenající odliv drahokovu do zahraničí vedly k další a další emisi bankocetlí s doprovodnými efekty v podobě cenové inflace. Válečné období na přelomu 18. a 19. století přivedly do finanční krize, kapitál v podobě drahokovu začal prchat mimo území monarchie. V roce 1797 byla zastavena směnitelnost bankocetlí za kov, což byl krok k zavedení jejich nuceného oběhu. Stanovený směnný poměr bankocetlí a mincí z drahokovu v oběhu se udržet nepodařilo, špatné inflační peníze zase jednou vytlačily peníze kvalitnější. Aby byly obíhající mince doplněny, bylo jako měnového kovu v rostoucí míře použito mědi a jiných náhražek. Vydávány byly měděné grešle – odtud pořekadlo „stojí to za zlámanou grešli“.
Habsburská monarchie natolik finančně vyčerpala, že se císař František I.snažil děravou pokladnu sanovat poplatky inkasovanými při přepuncování veškerých předmětů z drahých kovů. K nucenému přepuncování došlo na základě patentu ze srpna 1806 platného pro všechny předlitavské země. Opatření nepomohlo a tak v roce 1809 následovalo nařízení k odvodu veškerých stříbrných předmětů, jako byly lžíce, svícny, medaile, apod., mincovním úřadům k roztavení, výměnou za papírové peníze. V roce 1810 již bylo použití bankocetlí ve styku občan – stát zakázáno, daně bylo možné platit jen ve stříbrných mincích.

Státní bankrot a měnová reforma
V roce 1811 rakouské císařství vyhlásilo státní bankrot. Vyšel tzv. Wallisův patent a cena bankocetlí stanovena při výměně za měnu konvenční (tj. stříbro) na pětinu nominální hodnoty – nastoupila devalvace měny. A tak dobový zápis Jiřího Vrbase v pamětní knize Písečné může hovořit o tom, že byl „publicírován patent“, který zrušil císařské bankocetle – „A to v takové tajnosti přišly, že o tom žádný nic nevěděl, ani páni, ani ze sprostného lidu, A od té hodiny ve všech bankocetlech jenom pátý díl platili.“ Kupní síla bankocetlí se vypařila, hodnota bankocetlí byla snížena na pětinu a bankocetle nahrazeny směnnými listy – tzv. šajny – ve směnném poměru 5:1. Ve stejném poměru byly devalvovány i měděné mince. Kronika obce Oldřichov o tom píše takto: „Státní bankrot, který vypuknul po osudném finančním patentu z 20. února 1811, přinesl velkou hospodářskou nouzi. Bankocetle, které tehdy byly v oběhu, byly sníženy na pětinu své původní hodnoty a později vyměněny „výměnné stvrzenky“ (pozdější vídeňská měna). Tisíce lidí přišlo na žebrotu. Následek nešťastného státního bankrotu bylo, že v oběhu nebyly téměř žádné peníze a potraviny nezvykle podražily.“ V pamětech Bludova se píše, že se tradovalo nahromadění tolika „papírových peněz mezi selským lidem, že chasníci jdoucí z trhu si bankocetlemi zapalovali dýmky.“

Vedle toho bylo stanoveno, že všechny starší závazky musejí být spláceny podle hodnoty peněz v době, kdy vznikly, pochopitelně v šajnech. To postihlo zejména chudší společenské vrstvy. Utrpěli všichni, kteří disponovali větší hotovostí, pokud ji v předstihu nevyměnili za cizí měnu, zahraniční obligace, případně neinvestovali do nemovitostí. Nová měna byla opět nekrytá, ale byl vysloven oficiální závazek, že objem náhradních a nových platidel nebude navýšen, a že se jejich hodnota nebude dodatečně upravovat. Bankocetle nahrazovaly také papírové šajny (německy Einlösungsschein); jedny papírové peníze (bankocetle) byly vyměňovány za jiné papírové peníze (šajny). Když nemáme ani tušení, říkáme, že „nemáme ani šajn“. Přitom „šajn“ byl platidlem, které po státním bankrotu na počátku devatenáctého století vydalo Rakousko-Uhersko. I když toto platidlo bylo dávno

Jedna poznámka k poslední větě. Na začátku 19. století neexistoval žádný státoprávní celek Rakousko - Uhersko.
R - U vzniklo až na základě tzv. vyrovnání v roce 1867.

Těch výhrad by ale bylo více. Tato problematika s sebou nese mnoho událostí, které nejdou míchat dohromady. Každá jednotlivá část by si zasloužila delší popis, protože měla svůj vnitřní vývoj. Některé jednotlivosti hrály zásadní roli a odvíjely se v delším časovém rámci, jiné fungovaly zcela nezávisle kratší dobu. Samotné popisy nic neřeší. Primárně je nutno pochopit mezinárodní politiku, která měla určité výstupy v monarchii. Na jejich základě se formovala domácí politika a hospodářský vývoj. Měna a jednotlivé její části byly pouze konečným výstupem.
František II./I. bys sice císařem, ale rozhodující roli v monarchii zastával kancléř Metternich. Císař byl pouze v závěsu jeho rozhodnutí. O svatbě dcery císaře s Napoleonem rozhodl také on a Vídeňský kongres byl z velké části v jeho režii.

Tak samozřejmě je to jen hrubý a stručný výklad.
Zde se spíše jedná nějak přiblížit dobu a charakterizovat ji z pohledu obyvatelstva viz.ony dobové záznamy kronik..

Pokud se vrátím k této problematice, pak v roce 1750 byl stanoven poměr ceny zlata ke stříbru na hodnotě 14,155 : 1. Tento nižší kurz zlata lze chápat v návaznosti na vyšší celosvětovou těžbu zlata, což mělo vliv na zhodnocování stříbra.

V letech 1750 - 71 byla stanovena cena císařského dukátu na 250 kr, uherského na 252 kr.
V roce 1771 byla stanovena cena císařského dukátu na 256 kr, uherského na 258 kr.
V roce 1786 byla stanovena jednotná cena 270 kr.

V letech 1781 - 1800 je zde uveden mezi zlatem a stříbrem poměr 1 : 15,09.

Když jsem se z tohoto poměru pokusil odvodit cenu dukátu, došel jsem k závěru, že dukát měl hodnotu 4 zlaté a 26,5 krejcarů. Dovoluji si tvrdit, že se jedná o nižší cenu oproti předpokladu, ale tento rozdíl může být způsoben např. zaokrouhlením poměru atd.
Zde uvedený 1/2 dukát by pak vykazoval cenu 2 zlaté a 13 krejcarů , což se rovná 133 krejcarům, či 1 křížovému tolaru a 1 krejcaru. Znovu ale opakuji, pohybuji se v zaokrouhlených hodnotách, které mohou způsobit rozdíl v řádu několika krejcarů.

Obrázky:

V období mezi lety 1810 až 1812 navzdory opatření. Viz dobové záznamy Jiřího Vrbase, pokud dobře počítám 1/2dukat se oficiálně rovnal hodnotě cca. 665 krejcarům ...

Z jakého poměru a z jakých hodnot jste v tomto případě vycházel?

Barbare, ten vypocet by me taky moc zajimal.