Doba rímska na Slovensku

Periodizácia.

Staršia doba rímska (10 - 166)

Markomanské vojny /prechodné obdobie/ (166 - 180)

Mladšia doba rímska (180 - 375)

Prírodné prostredie.

Doba rímska znamená začlenenie časti slovenského územia priamo do Rímskej ríše - jej provincie Panónia. Zvyšok územia na sever od Dunaja sa stal domovom germánskych kmeňov, ktoré prijímali kultúrne impulzy spoza rímskej hranice, známej ako limes romanus. Spočiatku mierové spolužitie, poistené vytvorením vazalského germánskeho kráľovstva na území západného Slovenska, sa v polovici druhého storočia zmenilo na nepriateľstvo, ústiace do jedného z najväčších vojenských podnikov rímskeho cisárstva - Markomanských vojen. Výsledok vojen - kompromisný mier, bol skôr prehrou Ríma, a dlhodobo nedokázal zastaviť tlak barbarov prenikajúcich do vnútra impéria. V mladšej dobe rímskej prežijú provincie ešte jeden rozkvet, kým ho neskončí agónia štvrtého storočia, aj s posledným pokusom cisára Valentiniána udržať moc Rímskej ríše a jej hranicu na Dunaji, v tom istom roku ako Huni po rozdrvení Ostrogótskej ríše napadnú Vizigótov, ktorí sa dajú do pohybu a začnú tak obdobie označované ako sťahovanie národov.

Staršia doba rímska začína okolo prelomu letopočtu, kedy v archeologickom materiáli zaznamenávame prvé germánske nálezy, spájané s kmeňom Kvádov. V tom čase (15 p.n.l.) Rím získal bez boja Norické kráľovstvo (územie Rakúska) a neskorší cisár Tiberius obsadil aj územie neskoršej provincie Panónie (9 p.n.l.), teda aj časť Slovenska južne od Dunaja. Po neúspešnej výprave Tiberia proti germánskemu kráľovi Marobudovi, sídliacemu v Čechách r. 6 n.l., pri ktorej sa rímske vojsko dostalo prvýkrát na územie Slovenska (zrejme použili brod pod Devínom) a katastrofálnej porážke Rimanov v Teutoburskom lese (r. 9) sa zastavuje rímska expanzia a hranica sa začína zabezpečovať diplomatickými prostriedkami, presídľovaním a darmi s cieľom vytvorenia klientských štátov v predpolí rímskej hranice. Tak vzniká medzi riekami Cusus (Váh) a Marus (Morava) Vanniovo kráľovstvo. Archeologický materiál odzrkadľuje obrovský nárast obyvateľstva na úrodných sprašiach Trnavskej tabule (sídliskové nálezy - otvorené neopevnené osady - svedčia o veľmi veľkej hustote obyvateľstva). Rovnaké je časové zaradenie troch veľkých žiarových pohrebísk - Kostolnej, Abrahámu, Sládkovičova. Popri bojovníckych hroboch s deformovanou zbraňou či ostrohami sa našli bohaté hroby s niekoľkými prídavkami, často rímskoprovinciálneho pôvodu (šedá keramika, panónska maľovaná keramika a tehlová keramika, glazovaná keramika, skyphosy a kanharosy, terra sigillata, rímske spony, kovové nádoby /cedníky s naberačkou, vedrá, panvice, kanvice/, sklo). Počtom rímskych importov sa tak Slovensko dostáva na popredné miesto v barbarskej Európe. Vládnuca vrstva spoločnosti bola pochovaná odlišne, kostrovo, na malých samostatných, tzv. kniežacích pohrebiskách - pre obdobie druhej polovice prvého storočia je sú pohrebiská vo Vysokej pri Morave a v Zohore, s hrobom "kráľa". Počas vlády Trajána upevňuje impérium svoju moc a začína sa so systematickým budovaním hranice - Limes Romanus - v Podunajsku pozostávajúcom s limitnej cesty spájajúcej na ľavom brehu sústavu légijných táborov (castrum) a menších táborov (castellum). Práve jeden takýto tábor sa vybudoval na pravom brehu Dunaja /dnes Bratislava - Rusovce/. Gerulata je najdôležitejšou slovenskou rímskoprovinciálnou archeologickou lokalitou, s niekoľkými pohrebiskami, zvyškami opevnenia a viacerých rímskych stavieb (vojenské i civilné budovy). Na ľavý breh boli predsunuté oporné body - tzv. stanice, zabezpečujúce popri strategických i obchodné úlohy (Stupava, Bratislava, Devín). Tažisko germánskeho osídlenia sa presúva viac na sever, na stredné Považie, i východnejšie na Ponitrie a Poiplie. Počas vlády Antonia Pia sa razila minca Rex Quadis Datus - kráľ Kvádom dosadený - čo dosvedčuje pretrvávanie klientského pomeru Germánov voči impériu. Avšak udalosti na severe Európy, v dnešnom Poľsku (expanzia Gótov na baltské pobrežie), spôsobili tlak i na našich Germánov, ktorí hľadali ochranu i lepší život na druhej strane hranice. Ich odmietnutie vyvolalo nakoniec za vlády Marca Aurélia jedno z najmohutnejších bojových stretnutí: germánsko - Sarmatské vojny, nazývané aj Markomanské.

Počas týchto vojen operovalo na území Slovenska a Moravy veľké množstvo vojska, vedeného osobne cisárom. Ten dokonca "V krajine Kvádov, apud Granua /nad riekou Hron/" napísal prvú kapitolu svojho filozofického diela Hovory k sebe samému. Dokladmi pobytu rískeho vojska sú pochodové tábory, zistených v poslednom období leteckou prospekciou. Na trenčianskej skale sa dodnes zachoval oslavný nápis, venovaný víťazstvu cisárov (Marcus Aurélius a jeho syn Commodus) nad Germánmi, a je tak najsevernejšou rímskou epigrafickou pamiatkou v Barbariku. Udalosti z vojen boli zvečnené na stĺpe Marca Aurélia v Ríme: popri víťazných bojoch s barbarmi je tu znázornená i scéna so zázračným dažďom, ktorý zachránil Rimanov z obkľúčenia. Po smrti Marca Aurélia na mor zostali nedokončené plány utvoriť na území Slovenska novú provinciu Marcomannia. Jeho syn rýchlo uzavrel nevýhodný mier. Z archeologického hľadiska je dôležitá zmena materiálnej kultúry, zánik starých sídlisk a pohrebísk a vznik nových, zmena pohrebných zvyklostí (jednoduché žiarové hroby) i presídlenie časti kmeňa Kotínov na územie Panónie, čo znamenalo zánik púchovskej kultúry na severe Slovenska. Počas markomanských vojen bol vybudovaný drevozemný tábor (castellum) Iža - Leányvár, ako predsunutá ochrana légijného tábora Brigetio, počas bojov zničený, no neskôr znovu vystavaný ako kamenný.

Po Markomanských vojnách zažíva provincia Panónia svoj druhý rozkvet, mestá sa prebudúvajú z drevených na kamenné. Svoj rozkvet čoskoro zažije východ Slovenska, v staršej dobe rímskej osídlený pôvodným dácko - keltským obyvateľstvom zmiešaným z germánskym (przeworska kultúra z Poľska - Vandali) a dáckym (lipická kultúra z Rumunska - Dáci) elementom. Rozkvet tohto územie dokresľujú nálezy bohatých kniežacích hrobov (Ostrovany pri Prešove, Cejkov). Kvádmi obývané západné Slovensko ostáva stále silné, badať silnejúci przeworský vplyv, v priebehu tretieho storočia sa aj tu rozširuje keramika točená na kruhu, pochováva sa na nových žiarových pohrebiskách (Pobedim, Očkov) a kniežacie pohrebisko sa tiež posunulo na stredné Považie (Krakovany - Stráže). Obnovenie vojenských konfliktov po druhej polovici 3. stor., a potom v 4. stor. sa stáva podnetom na niekoľko rímskych vojenských výprav, vojensky síce úspešných, ale inak nič nemeniacich. Pokus Valentiniána I vytvoriť z nášho územia stabilný ochranný prvok vďaka výstavbe rímskych staníc (Cífer - Pác, Milanovce) a prebudovávaní starších (Gerulata, Iža, Devín) spolu s reformou armády (defenzívna taktika) a zabezpečení lojality germánskej vládnucej vrstvy končí fiaskom, keď ho pri rokovaní s drzými germánskymi poslami raní mŕtvica (r.375).

Eneolit na území Česka.

Jako eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba přibližně mezi roky 4400 a 2000 př. n. l. Oproti předcházejícímu neolitu se projevují kvalitativní změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy (oradlo, užití tažné síly dobytka). Předpokládá se, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz (nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska). Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel, se užívala měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky. Oproti neolitu je eneolit na českém území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější.
1 Společenské a hospodářské změny
2 Osídlení
3 Absolutní chronologie českého eneolitu
4 Časný/raný eneolit
5 Starý eneolit
6 Střední eneolit
7 Mladý eneolit

Společenské a hospodářské změny
Znalost nových technologií pravděpodobně vyvolala množství společenských a hospodářských změn. Využití dobytka, který patřil k soukromému vlastnictví, asi vedlo k přesunutí zemědělských aktivit jako činnosti, na které se podílela celá komunita, k činnosti vykonávané spíše menší skupinou, snad jen rodinnou jednotkou (a to muži). Oradlo nebylo možné užívat na plochách, které jako v neolitu prošly pouze žďářením a kde zůstávaly zachovávány kořenové systémy odstraněných stromů (viz žárové zemědělství). Proto se asi uplatňuje spíše přílohový systém.

V rámci společenských změn se uvažuje o výraznější sociální stratifikaci dané jednak specializací některých skupin na jinou než zemědělskou činnost (specializovaná řemesla, zpracování kovů, kontrola nad zdroji surovin, obchod), jednak možností kumulovat majetek. Tato stratifikace se pravděpodobně odráží v nálezech hrobů s bohatou výbavou (dále se u mužských hrobů uvažuje i o ceremoniálních zbraních: sekeromlaty) a ve starším a středním eneolitu ve vzrůstu počtu výšinných sídlišť i hradišť, o jejichž funkci se vedou diskuze (vedle obranného charakteru se také uvažuje o symbolické úloze).

Osídlení
Oproti neolitu se také změnila podoba sídelních jednotek na českém území, což pravděpodobně také souviselo se změnami v zemědělské výrobě. Podle archeologických nálezů se zdá, že eneolitické osady byly v porovnání s neolitickými menší rozlohou a obsahovaly menší počet objektů. V osadě pak mohly žít tak 2–6 rodin, tj. asi 20–30 jedinců. Snad zmenšení základní společenské jednotky se projevuje i zmenšením obytných objektů ( místo tzv. dlouhých domů, menší a spíše čtvercového půdorysu). Osídlovaly se také jiné polohy: pro neolitická sídliště je typická spraš, eneolitici osídlovali spíše regiony s černozemí v blízkosti menších vodních toků.

Absolutní chronologie českého eneolitu
časný/raný eneolit 4400–3800 př. n. l.
starý eneolit 3800–3400 př. n. l.
střední eneolit 3400–2800 př. n. l.
mladý eneolit 2800–2300/2000 př. n. l.

Časný/raný eneolit
V této málo archeologicky poznané etapě českého pravěku doznívají kulturní projevy pozdního neolitu, pokračuje pozdní fáze lengyelské kultury, vedle ní se archeologicky vyčleňuje lengyelské kultuře příbuzná kultura münchshöfenská. V lengyelské kultuře se někdy rozlišují dva horizonty: horizont Horní Cetno a horizont Praha–Střešovice.

V mladší fázi raného eneolitu je určena jordanovská kultura/skupina (o mladším stupni mezi dolním Poohřím a Kolínskem se hovoří jako o jenštejnské skupině). Vedle těchto kultur se v Čechách nacházejí charakteristické džbánky, většinou v kontextech mladší jordanovské kultury, schussenriedské kultury. Na Pražsku a v severozápadních Čechách byly zachyceny nálezy a také příkopová ohrazení michelsberské kultury. Především na výšinných sídlištích se už na konci jordanovské kultury vyskytuje keramika zdobená brázděným vpichem, o které se v literatuře nejčastěji hovoří jako o památkách typu Retz, a která se jako déletrvající jev projevuje ještě až v bolerázském období badenské kultury.

Starý eneolit
Ve střední a severní Evropě převládla kultura nálevkovitých pohárů, která zasahovala jak do Čech tak i na Moravu. Do starého eneolitu je řazena nejstarší fáze KNP, zvaná baalberg (baalberská skupina) a střední fáze, zvaná siřemská. Z této doby pocházejí první doklady odlévání mědi na českém území (Makotřasy). Vývoj Moravy, ale i Čech ovlivnil o něco později také vývoj na jihovýchodě Evropy, definována je zde badenská kultura (v literatuře také jako kultura s kanelovanou keramikou), resp. její starší bolerázský stupeň.

Střední eneolit
Kultura nálevkovitých pohárů pokračovala teď již pouze ve středních a severovýchodních Čechách svým nejmladším stupněm salzmündským. Na Moravě převládla plně badenská kultura (klasický stupeň), která je zastoupena i v nálezech ve východních (a slabě i středních a severovýchodních) Čechách. Badenská kultura v Čechách ve svém protořivnáčském stupni přechází v řivnáčskou kulturu. V západních a jižních Čechách se objevují sídliště chamské kultury. Na Moravě se po rozpadu kultury s kanelovanou keramikou a ještě pod vlivem z jihovýchodu vyčlenila bošácká kultura. Její vliv sahal až do východních Čech. V závěru středního eneolitu se v kontrastu s badenským vývojem na severní Moravě a ve východních a severovýchodních Čechách objevuje kultura kulovitých amfor.
Mladý eneolit
Ve střední a východní Evropě se mladém eneolitu rozšiřuje kultura se šňůrovou keramikou. Na jižní Moravě se pod vlivem jihovýchodu formuluje jevišovická kultura. Kultura se šňůrovou keramikou je po roce 2400 př. n. l. vystřídána celoevropsky rozšířenou kulturou se zvoncovitými poháry (kulturou zvoncovitých pohárů). Do samotného konce eneolitu je řazena i kultura protoúnětická, ze které pokračuje vývoj plynule do doby bronzové.

Doba bronzová na území Česka

Jako doba bronzová se v ČR archeologicky vymezuje období přibližně mezi roky 2000 až 800 př.n.l. Na rozdíl od předchozího eneolitu, je pro tuto etapu lidského vývoje typické masové rozšíření bronzu, který je užíván již nejen jako luxusní zbraně či šperky, ale také k výrobě pracovních nástrojů (sekera, o něco později i srp). Někdy v první polovině 8. století př.n.l. dochází k relativně plynulému přechodu ve starší dobu železnou – halštat.

1 Relativní chronologie
2 Starší doba bronzová
3 Střední doba bronzová
4 Mladší doba bronzová
5 Pozdní doba bronzová

Relativní chronologie
Chronologické členění doby bronzové na českém území vychází z relativní chronologie vytvořené na základě hrobových nálezů německých archeologem Paul Reineckem na počátku 20. století. Vedle slovního označení (např. starší doba bronzová) se v literatuře vyskytují i tzv. stupně (např. BA, případně Br A), často ještě detailněji členěné (BA1, případně Br A1). Tyto stupně do svého systému už původně včlenil Paul Reinecke, který zároveň vytvořil chronologii i pro dobu železnou. Doba bronzová odpovídala v jeho původním členění stupňům BA–BD, doba halštatská stupňům HA–HD, vývojem bádání o době bronzové a halštatu se nakonec ukázalo, že doba bronzová zasahuje až do stupně HB a doba halštatská začíná oproti původním předpokladům později.

Starší doba bronzová = BA1, BA2 (2200 – 2000/1950 př.n.l.)
Střední doba bronzová = BB, BC (2000/1950 – 1400/1300 př.n.l.)
Mladší doba bronzová = BD, HA1, HA2 (1400/1300 – 1050/1020 př.n.l.)
Pozdní doba bronzová = HB1, HB2, HB2/3 (1050/1020 – 800/750 př.n.l.)

Starší doba bronzová
Přechod mezi pozdním eneolitem a dobou bronzovou není chápán jako ostrý zlom ve společenském vývoji. Kultura únětická, která je hlavní kulturou projevující se na počátku doby bronzové na českém území, se vcelku plynule vyvíjí pod vlivem pozdně eneolitické kultury se šňůrovou keramikou a kultury se zvoncovitými poháry a dále vlivy z jihovýchodního prostředí Karpatské kotliny. Ve starší době bronzové na Moravu zasahují i východní epišňůrové kultury, představované konkrétně kulturou Chłopice–Veselé a nitranskou kulturou (resp. v literatuře i nitranská skupina), náležející do komplexu Mierzanowice–Nitra–Košťany. Relativně úzké (snad obchodní) kontakty s jihovýchodními kulturami projevující se nálezy importů, udržovala v závěru starší doby bronzové věteřovská kultura (v literatuře také i věteřovská skupina), rozšířená na Moravě a částečně i v Čechách a úzce příbuzná s maďarovskou kulturou (hovoří se o komplexu Maďarovce-Věteřov-Böheimkirchen). V rámci některých kontextů se ve starší době bronzové nalézá i tzv. litzenkeramik.

Střední doba bronzová
Na přelomu starší a střední doby bronzové dochází ve střední Evropě k zásadnímu kulturnímu zlomu, který se projevil vystřídáním kultur i na českém území. Pravděpodobně ze středního Podunají se rozšiřuje komplex mohylových kultur, v jižních a západních Čechách se rozlišuje českofalcká mohylová kultura, v ostatních oblastech Čech a na jižní Moravě středodunajská mohylová kultura. Území severní Moravy se v této době vyvíjí odlišně, není příliš jasné, zda se jedná o předlužickou kulturu (vyvíjející se pak v lužickou kulturu) jako ve Slezsku, spíše se opatrně hovoří o tzv. předlužickém či protolužickém horizontu.

Mladší doba bronzová
Pro mladší (a pozdní) dobu bronzovou je typickým pohřebním ritem ukládání spálených pozůstatků do uren–popelnic, odtud se kultury takto zacházející se svými mrtvými označují jako kultury „popelnicových polí“ (velká pohřebiště složená z popelnic). Do jižních, středních a západních Čech zasahuje komplex hornodunajských popelnicových polí, konkrétně se odlišuje v jižních Čechách milavečská kultura, ve středních, severozápadních a částečně i jižních Čechách knovízská kultura, na Chebsku se vyděluje chebská skupina. Severozápadní, severní a východní Čechy patří k polabskému okruhu komplex lužických popelnicových polí, k lužickým popelnicovým polím patří i severní a střední Morava a území českého Slezska. Na jižní Moravu zasahuje komplex středodunajských popelnicových polí, konkrétně se projevující velatickou kulturou.

Pozdní doba bronzová
Na území střední Evropy se dále vyvíjí komplex popelnicových polí. Kultura knovízská přechází do kultury štítarské (někdy se ve starší literatuře hovoří o štítarském stupni knovízské kultury). Na kulturu milavečskou a chebskou skupinu navazuje nynická skupina. Na jižní Moravě na velatickou kulturu navazuje kultura podolská.

Bojové

Bojové byli mocným keltským kmenem, který se skládal z několika větví. Jedna z nich osídlila přibližně ve 4.století př.n.l. střední a severozápadní Čechy, které začaly být později nazývány římskými zeměpisci a historiky zemí Bojů, Bohemií - latinsky Boiohaemum.

Bojové na českém území
Kultura Bojů se lišila od keltské skupiny usídlené v jižních Čechách. Pro ni byly typické mohylové pohřby, zatímco pro Boje kostrové pohřbívání. Nejvýznamnější bojská hradiště (latinsky oppida) se postupně přeměnila ve skutečná města. Bylo to především opiddum u Stradonic (nedaleko Berouna), kde se razily zlaté mince, Závist u Zbraslavi, Staré Hradisko na Moravě (mezi Boskovicemi a Prostějovem), na Slovensku Bratislava.

Od 2.století př.n.l. byli zdejší Bojové vystaveni nájezdům Germánů, proto část etnika odešla z Čech na území dnešního jihozápadního Slovenska a Rakouska. Na přelomu letopočtu již bylo Keltů v Čechách méně než Germánů. Na Slovensku se udrželi o něco déle.

Další skupiny Bojů
Jiná skupina Bojů pronikla ve 4.- 3.století př.n.l. do Itálie, odkud se v 2.století př.n.l. stáhli do středního Podunají. Kolem roku 60 př.n.l. byli panonští Bojové poraženi Dáky a z větší části se odstěhovali na území dnešního Švýcarska, kde už žily keltské kmeny Helvetiů a Haeduů. Na jejich území byli příchozí Bojové usazeni Caesarem, který vedl se zdejšími Kelty dlouhé války.

Doba římská na území Česka

Jako doba římská se v české archeologii vymezuje období let 50 nebo 30 př. n. l. až 350 nebo 380 n. l., kdy bylo území České republiky obýváno především germánskými kmeny. Počátek doby římské je určen odchodem keltského obyvatelstva a zároveň počátkem pronikání prvních germánských skupin. O konci doby římské se uvažuje někdy v 2. polovině 4. století, kdy začaly etnické pohyby, které se charakterizují jako doba stěhování národů. Pro celé období doby římské je charakteristickým prvkem interakce, konflikty a vzájemné ovlivňování mezi kmeny na území barbarika a římskou říší.

Po celé období doby římské na českém území žily kmeny Markomanů, na Moravě společně s Kvády. V mladší době římské přišlo ze středního Polabí nové obyvatelstvo, které proniklo až na Severní Moravu.

1 Sídliště
2 Pohřebiště
3 Chronologické členění doby římské
4 Pozdní doba laténská A
5 Starší stupeň starší doby římské B1
6 Mladší stupeň starší doby římské B2
7 Starší stupeň mladší doby římské C1
8 Střední stupeň mladší doby římské C2
9 Mladší stupeň mladší doby římské C3 (pozdní doba římská)
10 Antičtí autoři, jejichž díla obsahují zmínky o Germánech

Sídliště
Největší počet sídlišť pochází ze starších stupňů doby římské. Později, pravděpodobně v závislosti na odlivu obyvatelstva, se jejich počet snižuje. Na Moravě je zjištěných sídlišť zřetelně menší počet, prozkoumané není žádné. Osady většinou stály na mírných svazích obrácených k jihu nebo jihovýchodu, obvykle v blízkosti vodního toku. Obytné objekty byly zahloubené (zemnice a polozemnice), pro většinu je typická kompozice šesti kůlů, které podpíraly střechu. Otázkou zůstává přítomnost a množství i funkce obecně špatně zachytitelných nadzemních objektů. Dále se v rámci sídlišť zachytily zásobní jámy, hliníky, odpadní jímky apod. a také studny (Ratenice na Nymbursku).

Pohřebiště
Typickým germánským způsobem nakládání s mrtvými na českém území je žárový ritus. Již od plaňanského horizontu začala vznikat rozsáhlá pohřebiště (Stehelčeves, Dobřichov-Pičhora, Třebusice, Tišice, Lužec nad Vltavou, Opočno u Loun, Pňov, Přešťovice, Kostelec na Hané), která začala být zkoumána již v 19. století. Hroby byly jak popelnicové, tak jámové. Důležitým archeologickým pramenem se staly milodary, které byly do hrobu přiloženy k spáleným ostatkům mrtvého (často samy prošly žárem hranice a jsou proto nalézány v neúplném či zdeformovaném stavu). Mohlo se jednat o zbraně, bronzové nádoby, keramiku, spony (ty jsou důležitou chronologickou pomůckou), kovové součásti opasků, důležitým indikátorem vztahů k ostatním kulturám, resp. římské říši je přítomnost importů.

Vedle těchto pohřebišť se vyskytují ve starší době římské osamoceně či v malých skupinkách i kostrové hroby tzv. lübsowského typu.

Vedle žárových hrobů se někdy v mladších stupních doby římské vyskytují tzv. vrstvové hroby (resp. rozptylové loučky), které jsou chápány jako projevy vlivu przeworské kultury. Od poloviny 3. století se vlivem příchod nového obyvatelstva z Polabí objevují i kostrové kroby, zpočátku ojediněle a s bohatou výbavou, později vznikají celá pohřebiště.

Chronologické členění doby římské
Základní chronologické členění doby římské na území Česka vychází z periodizace H. J. Eggerse (1955):

A pozdní doba laténská 50/30 – 0
B1 starší doba římská 0 – 50
B2 starší doba římská 50 – 150
C1 mladší doba římská 150 – 200
C2 mladší doba římská 200 – 300
C3 mladší doba římská 300 – 350

Pozdní doba laténská A
Někdy v 2. polovině 1. století př. n. l. (spíše až od 30. let) začali na od Keltů uvolněné území pronikat první germánské skupiny, pravděpodobně především z Durynska. V tomto období tzv. plaňanského horizontu se vytvořilo první stálé, i když relativně řídké, germánské osídlení především ve středních, východních, severozápadních a jižních Čechách. Ojedinělé doklady pocházejí i ze západních Čech. V severních Čechách se v té době udržely ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Na východní Moravě zasahovala na území ČR púchovská kultura a zdá se, že se v omezené míře rozšiřovala i przeworská kultura, ohledně germánského osídlení na Moravě v této době existuje příliš málo znalostí, než aby se dalo něco usuzovat.

Starší stupeň starší doby římské B1
Krátce před přelomem letopočtu do Česka přišla nová a mnohem silnější migrační vlna, která je spojována s kmenem Markomanů. Jejich vůdce, Marobud, na novém území rychle vytvořil říši (odtud horizont Marobudovy říše), která ovšem trvala jen pouze do roku 18 n. l., kdy byl Marobud nucen odejít do exilu v Raveně. V tomto období vznikla velká a bohatá žárová pohřebiště Dobřichov-Pičhora (okr. Kolín) a v Třebusicích (okr. Kladno), kde se předpokládají být pohřbeni příslušníci Marobudovy družiny. Na Moravě se v této době vedle Markomanů usazují Kvádové.

Po zániku Marobudovy říše do stupně B1 spadá i horizont tzv. klasických spon s očky, kdy část populace odešla do Podunají (Vaniovo království), naopak ještě pokračují některá velká pohřebiště.

Mladší stupeň starší doby římské B2
Po pádu Marobudovy říše se české území dostalo do určité izolace, což se projevilo jak zmenšeným množstvím importů, tak chudšími pohřby. Až v mladší fázi B2 je znovu zaznamenáno větší množství importů, v této době vzniká i významné pohřebiště v Lužci nad Vltavou. Na Moravě se až v této době vytváří pevnější sídelní struktura s výraznějším zahušťěním v jižních oblastech.

Starší stupeň mladší doby římské C1
Do tohoto stupně spadá tzv. horizont markomanských válek, kdy se část českého území opět dostala do zorného pole římského politického zájmu. Především na jižní Moravě jsou z této doby doloženy významné archeologické lokality, v čele s Mušovem (Mušov IV, V a VI), kde bylo zachyceno několik římských vojenských táborů. V této době jsou silněji zachyceny vlivy z Polska, z oblasti przeworské kultury, i v Čechách.

Střední stupeň mladší doby římské C2
V 1. polovině 3. století se dále projevují vlivy przeworské kultury (např. na pohřebišti v Lužci nad Vltavou), vznikla i nová pohřebiště, např. v Dobřichově–Třebické, Plotišti nad Labem či Pňově. Zdá se, že v tomto období stoupá význam východních kvádských oblastí v Pováží, oblasti Čech a Moravy zůstávaly spíše na periférii. Na konci tohoto stupně ze středního Polabí přichází nové obyvatelstvo hlavně do severozápadních Čech, dokladem tohoto jsou nově založená žárová pohřebiště (např. Opočno u Loun). Tyto skupiny se o něco později dostaly až na Moravu, kde je jejich výskyt zařazen do tzv. kostelecké skupiny. V 2. polovině 3. století se objevují prvé kostrové hroby, doloženy jsou především bohaté ženské (Soběsuky, Prosmyky v Ústeckém kraji).

Mladší stupeň mladší doby římské C3 (pozdní doba římská)
Na konci doby římské se dále pohřbívá chudě na žárových pohřebištích, jen výjimečně se nachází i milodary. Ve středních a severozápadních Čechách se objevují kostrová pohřebiště vlivem průniků z labsko-germánského kulturního okruhu. Ze severu nadále pronikají vlivy pozdní przeworské kultury (dobrodzieňská skupina). Na Moravě se na samém konci doby římské formuje tzv. zlechovský typ.

Antičtí autoři, jejichž díla obsahují zmínky o Germánech
Caesar
Strabón
Plinius Starší
Tacitus
Cassius Dio
Ammianus Marcellinus
Prokopios z Kaisareie
Priskos
Paulus Diaconus

Uf,uf bledé tváre mám dosť tak na mesiac už budem zasa okupovať len a len TLACHÁREŇ.😆 😆 😁 😁

co sa robis? ctrl C + ctrl V a jeto🙂 😃

Niekedy áno,ale musíš to dať do kontextu.😉
Je to téma zaujímavé články tak prečo neoprášiť vedomosti.😆
Kľudne pridaj niečo zaujímavé.🙄 😁

no tak to si pis ze pridam nieco zaujimave 😳 😳

Budem sa aj ja, len a len tešiť.😆

Feudalizmus (v niektorých kontextoch aj feudálna spoločnosť) je označenie pre spoločenský a/alebo politický a/alebo ekonomický systém prevažne spätý so stredovekom, ktoré nemá jednotnú definíciu. Jeho hlavnou črtou je však vždy lénny systém.

V západoeurópskej historiografii sa pre Európu (vrátane strednej) spravidla vzťahuje len na obdobie vrcholného a neskorého stredoveku (po rozpade ríše Karla Veľkého). V marxistickej historiografii je to spoločensko-ekonomická formácia, ktorá predchádza kapitalizmu a nasleduje po otrokárskej spoločnosti, a ktorá trvala od začiatku stredoveku do anglickej revolúcie v Anglicku, francúzskej revolúcie vo Francúzsku a revolúcie 1848 v Rakúsku a Uhorsku. Na Slovensku podľa takejto definície feudalizmus trval od 8. storočia do roku 1848, pričom sa rozlišujú štádiá:

genéza feudalizmu (do vzniku Nitrianskeho kniežatstva)
včasný feudalizmus (do 1200)
rozvitý feudalizmus (1200-1526)
neskorý feudalizmus (1526-1785)
rozkladajúci sa feudalizmus (1785-1848).

Vývoj pojmu Etymologicky slovo vzniklo z odvodením z latinských slov feudum (léno) a allodium (celkové vlastníctvo) a feum (čo je latinská forma staronemeckého *fihu – dobytok). Léno bol majetok, ktorý lénny pán (napr. kráľ, arcibiskup, barón) udelil svojmu vazalovi (lénnikovi, lat. feodatus) výmenou za osobné služby.

Pojem feudalizmus vznikol ako politické heslo v prvej polovici 19. storočia, keď sa francúzska revolúcia označovala ako boj proti „régime féodal“ (feudálny režim), čo bolo všeobecné označenie pre pomery pred revolúciou. Následne sa pojem začal v Európe a inde používať ako synonymum pre staré, prežité pomery. Potom došlo k prvým pokusom o vedeckú definíciu pojmu, pričom sa prejavili rozdiely medzi marxistickou historiografiou (historický materializmus), ktorá sa snaží miešať teóriu s vedeckou a sociálnou praxou, a ostatnou historiografiou, ktorá sa snaží hrať len úlohu objektívneho pozorovateľa.

V prvej fáze vedeckého definovania pojmu zohrali úlohu právni historici, ktorí oddelili pojem od včasného novoveku (pred 1789) a „priradili“ ho k stredovekému lénnemu systému. Zároveň sa ale pri podrobnejšom pohľade objavili dodnes platné problémy definície: Má sa pod feudalizmom chápať len lénny systém, vzťah medzi lénnym systémom a stredovekým domíniovým systémom (usporiadním vlády nad pôdou) alebo má pojem zahŕňať aj mestá? Je podstatou feudalizmu vláda šľachty, vláda vrstvy vlastníkov pôdy nad neslobodnými roľníkmi alebo zložité protibežné mocenské štruktúry? Odpovede určujú aj to, do akého vzťahu treba dať pojmy feudalizmus a kapitalizmus.

Od konca 19. storočia sa situácia zmenila. Rast kolonializmu a s tým súvisiacim poznaním života „primitívnych“ mimoeurópskych kultúr viedol mnohých k tomu, že považovali za „prirodzené“, že vývoj ľudstva viedol od „nízkeho“ k „vysokému“, teda že prebiehal evolučne. Toto sa prejavilo aj na chápaní feudalizmu. Vtedajší sociológovia ho napríklad definovali ako „násilnú nadvládu nad bezprávnymi a vykorisťovanými roľníkmi, ktorá vznikla dobytím“. Kultúrni historici ho zas definovali ako stupeň vo vývoji ľudstva. „Najúspešnejšia“ však bola definícia Karola Marxa, ku ktorej dospel viac-menej sekundárne pri svojej analýze kapitalizmu. Feudalizmus uviedol popri antických a ázijských spôsoboch výroby medzi „spôsobmi výroby, ktoré predchádzali kapitalizmu“. Neskôr tento pohľad doplnil Lenin, a Stalin jeho definíciu definitívne „ukotvil“ svojim „zákonom“ o zákonitom slede priatich postupných spoločenských formácií – praveká spločnosť, otrokárska spoločnosť, feudalizmus, kapitalizmus a socializmus.

Rozdiel medzi marxisticko-lenininským a nemarxistickým chápaním pojmu bol vtedy ten, že kým nemarxisti feudalizmus chápali len v súvislosti s organizáciou (zriadením) a udržiavaním spoločenskej moci v stredoveku, marxisticko-leninské chápanie feudalizmus definovalo ekonomicky : cez vlastníctvo výrobných prostriedkov, výrobné vzťahy a výrobné sily, pričom sa štát, cirkev a právo chápu len ako „nadstavba“ (pretože nesúvisia s ekonomikou). Podľa marxistov „protirečenia“ najmä medzi feudálmi a roľníkmi vedú k „triednym bojom“, ktoré nakoniec revolúciami (vo Francúzsku francúzska revolúcia, na Slovensku revolúcia 1848) „spoločensko-ekonomickú formáciu“ feudalizmus ukončia. Podľa marxistov je feudalizmus predovšetkým spoločnosť triedne usporiadaná, kde privilegovaná trieda vykorisťuje triedu výrobcov (poddaných). V bojoch poddaných za sociálnu či náboženskú spravodlivosť marxisti často videli predobraz socialistických revolúcií (čo ovplyvnilo napríklad chápanie husitského hnutia v bývalom Česko-Slovensku) a stredoveké komúny (organizované predovšetkým z náboženských pohnútok) videli ako predobraz komunizmu. Zneužitie pojmu feudalizmus súviselo aj s odmietnutím štúdia „vykorisťovateľov“ (šlachta a cirkev), pozornoť sa primárne musela venovať štúdiu „vykorisťovaných“.

V nasledujúcom období (20. storočie) sa štúdie a práce o feudalizme na západe zaoberali analýzou lénneho systému a štruktúrami stredoveku, kým na východe (marxisti) sa zaoberali všeobecne stredovekom, pretože feudalizmus slúžil len ako dogmatický pojem na členenie dejín. Na západe sa objavili rôzne definície feudalizmu, napr. „zložený pojem zahŕňajúci okrem lénneho systému a domíniového systému aj mestá, obmedzený na Európu“ (1914), „pojem všeobecných (porovnávajúcich) dejín s vojenskými, politickými a ekonomicko-sociálnymi zložkami, s rôzne dlhým historickým pôsobením v nástupníckych štátoch karolovskej ríše“ (O. Hintze 1929, podobne Encyclopedia of Social Sciences 1932, Feudalism in History 1956). Do tohto pojmu feudalizmu porovnávacej histórie sveta (čiže porovnávanie iných častí sveta s Európou) spadajú už len Japonsko, Rusko a islamské štáty. Vo Francúzsku sa stal veľmi vplyvným pojem „feudálna spoločnosť“ (1939-1940) M. Blocha, ktorý použil porovnávací princíp (ale len pre obdobie stredoveku) a zameral sa na pojem spoločnosť. Jeho početní nástupcovia sa opierajú o etnologické poznatky a porovnávania rôznych kultúr, ktorými nahradzujú tradičný eurocentrický prístup.

V posledných desaťročiach 20. storočia sa dá konštatovať, že s pojmom feudalizmus ako s termínom často pracujú francúzski a sčasti anglickí medievalisti, kým (západní) nemeckí medievalisti uprednosťňujú pojem stredovek, ktorí aj komplexne rozpracovali, pretože feudalizmus – zrejme v konfrontácii s východonemeckými kolegami – považujú za príliš ideologicky zaťažený. Vo východnej Európe, vrátane Slovenska, sa samozrejme používalo tradičné široké Marxovo, Leninovo a Stalinovo poňatie feudalizmu. Najmä po zverejnení Marxových raných spisov existovali aj pokusy (kongresy a pod.) o syntézu západného a východného chápania feudalizmu: Napríklad sa pripustilo, že jednotlivé spoločensko-ekonomické formácie pred kapitalizmom mohli existovať aj paralelne, nie len za sebou, a to najmä mimo Európy. Tiež sa pripustilo uvoľnenie prísneho marxistického delenia na „nadstavbu“ a „základňu“. V iných oblastiach sa historici začali v oblasti feudalizmu zaoberať aj „nižšími“ témami ako sú roľníci, rodinné hospodárstvo, obec vo vzťahu k vlastníkovi pôdy; ďalej napríklad vzťahmi medzi pohlaviami. Predovšetkým sa však naďalej pokračuje v porovnávaní rôznych vývojov v rôznych oblastiach sveta, kde sa neraz ukazuje, že vývoj v Európe bol skôr výnimkou ako paradigmou.

Niektorí spochybňujú pojem feudalizmus úplne a považujú ho za umelý a nefunkčný výraz, ktorý treba úplne odstrániť z odborných aj náučných publikácií.

Na vývoj mimo Európy je uplatnenie termínu feudalizmus naďalej problematické, aplikovanie analógie na mimoeurópsky kontext viedlo k použitiu tohoto termínu pre vývoj v Rusku, islamských krajinách, Japonsku za Šogunátu, pre Afriku 19. storočia, Čínu aj Indiu. V závislosti od definície možno však feudalizmus nájsť od starovekého Egypta až po americký juh v 19. storočí.

Vznik lénneho systému sa viaže na obdobie sťahovania národov, kedy Európu zaplavili bojovné skupiny Germánov vedené svojimi veliteľmi. Po usadení na dobytom území veliteľ (knieža, kráľ) udelil svojim bojovníkom do držby pôdu, za ktorú mu boli povinní vojensky slúžiť. Táto pôda bola udelovaná buď doživotne, alebo dedične, na dediča prechádzala vojenská povinnosť otca. Lénny pán sa často ocitol vo vazalskom pomere silnejšieho baróna, markgófa či kráľa. Tak sa vytvoril ideálny model lénnych vzťahov v stredovekej spoločnosti, na vrchole stál kráľ na na opačnom konci neprivilegovaní poddaní. Už vo Franskej ríši Karola Veľkého vyšiel zákon, že nikto nemohol stáť mimo lénnho systému.

Vo východnej časti Európy bol model menej striktný, no aj tu sa vytvára feudalizmus, s tým rozdielom, že sa zachováva formálna rovnosť (nižšej) šlachty a barónov napriek ich sociálnej nerovnosti.

Záver feudalizmu v západnej Európe prichádza ku koncu stredoveku a súvisí so zámorskými objavmi, bankovníctvom, urbanizáciou, pokrokom v technológiách, koncentráciou kapitálu, ale aj s uplatňovaním písaných zákonov, mestskou a stavovskou samosprávou. Od 15. storočia dochádza k narúšaniu feudalizmu, čiastočne aj dôsledkom morových epidémií, ktoré vyľudnujú celé oblasti a lénni páni tak nemôžu aplikovať úplný ekonomický útlak. Definitívny zánik prinášajú až novoveké revolúcie a uplatnenie rovnosti ľudí pred zákonom.

V strednej a východnej Európe naopak nastáva obdobie tzv. druhého nevoľníctva, kedy je dôsledkom sociálnych nepokojov na poddaných uvalené ekonomické i právne nevoľníctvo a ich feudálny pán sa stáva pánom nielen ich majetku, ale aj života. Toto sa na Slovensku tradične interpretuje ako pokračovanie feudalizmu. Vo väčšine krajín bol útlak limitovaný nedostatkom ľudí v 16-17. storčí dôsledkom epidémií a vojen. Koniec nevoľníctva prináša až osvietenectvo, poddanstvo likvidujú až revolúcie v rokoch 1848-49. V Rusku pretrvalo nevoľníctvo do roku 1861-66.