:shock: Co je to posazení na osla ?😆

A ještě...

http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/snemy/v030/1562/t006701.htm

Policejni rad, jaky pri snemu a korunovani krale Maximiliana v mestech Prazskych drzan byti ma.

Z čehož je nejvíce zajímavý:

Item, zajic nema draze nez za osm grosuv bilych, to jest osmnacte krejcaruov a dva bila penize prodavan byti.

Item, hus krmna, cela se vsemi droby za sest grosu bilych, to jest ctrnact krejcaruv.

Item, kapoun za pet grosu bilych, to jest jedenact krejcaruov a dva bila penize.

Item, slepice za pul tretiho grose bileho, to jest pet krejcaruov a pul tretiho penize bileho.

Item, kure mlade za dva grose bila, to jest za ctyry krejcary a dva bila penize.

Item, prase za ctyry grose bila, to jest devet krejcaruv a jeden peniz bilaj.

Item, kacice za puol druheho grose bileho, to jest za puol ctvrta krejcaru.

Item, kopa vajec za sest grosuv bilych, to jest ctrnact krejcaruov.

Item, zejdlik masla za dva bila, to jest ctyry krejcary a dva bila penize.

Item, zejdlik sadla veproveho anebo husiho za pul tretiho grose bileho, to jest pet krejcaruv a dva penize bila.

...tak toť ceny v roce 1562... kdopa by si koupil prasátko ?🙂

Niečo málo pre zberateľov denárového obdobia .

Kríž na minciach-základný kresťanský symbol tvoriaci veľmi často obrazovú náplň mincí. Kríž sa vyskytuje na najstarších českých denárových razbách a zmeny jeho tvaru a výplne uhlov sú veľmi dôležitou chronologickou pomôckou.Napríklad za dosiaľ najstarší typ českých denárov je považovaný ten,ktorý nesie v uhloch kríža 3 bodky a jeden uhol je prázdny.V ďalšom vývoji sa náplň uhlov kríža na mení v najrôznejších kombináciách.Na grošových razbách sa kríž uplatňuje najčastejšie ako rozdeľovacie znamienko v opise.Kríž za letopočtom značí konvenčnú menu. Svatoondrejovský sa používal aj na krížových toliaroch.

Pri svojej zberateľskej činnosti sa môžete stretnúť z tzv.krížené(hybridné)razby,mince razené razidlá ,ktoré nepatria ku sebe.Krížené denáre razené v 10.storočí sú pomerne časté do dnešnej doby nie je jasný ich vznik. Pokiaľ prejdeme do toliarového obdobia hybridné razby pochádzajú najčastejšie z obdobia zmeny panovníka ,alebo mincmajstra. Jedna strana mince patrí predchádzajúcemu panovníkovi (mincmastrovi) a druhá nastupujúcemu. Hybridné razby tejto doby vznikali väčšinou nepozornosťou mincovních robotníkov mincovne,kedy jedno z razidiel nebolo včas vymenené za nové alebo nebolo ešte hotové.

Od zlatníku ke koruně I.

Za panování Marie Terezie, v roce 1750, byla provedena měnová reforma, která měla zamezit úniku rakouských mincí a naopak zabránit pronikání méně hodnotné cizí měny do země. Tolar měl v té době hodnotu dvou půltolarů zvaných zlatý (Gulden). Jeden zlatý měl 60 krejcarů. Na tuto úpravu přistoupilo v roce 1753 Bavorsko a další německé země. Tak vznikla dohoda (konvence) a z ní pak název „konvenčí měna“. Na všech mincích z tohoto období je za letopočtem malý křížek. V roce 1857, tedy již za panování Františka Josefa I., byla v Rakousku a dalších zemích zavedena měna, takzvaná spolková. Všechny mince z této doby mají v opise označení „Vereinmünzen“ a platily souběžně s místní měnou ve všech zemích, které se připojily. Po této úpravě měl zlatník jakožto základní jednotka hodnotu 100 krejcarů. Zlatník je na mincích značen zkratkou Fl (Floren) a v Uhrách značkou Frt nebo Ft (Forint). Že počítání při placení různou měnou nebylo jednoduché, o tom svědčí řada vyhlášek, takzvaných patentů, které jsou z tohoto hlediska také vyhledávaných sběratelským materiálem. Například Levantský tolar měl v Prusku hodnotu jednoho tolaru a 12 grošů, v Rakousku 2 Fl a 10 krejcarů a v ostatních německých zemích (Süd Deutsche) 2 Fl a 27 krejcarů. Nejinak tomu bylo i při přepočtu dalších mincí. Snad právě tato složitost vedla v Rakousku roku 1892 k zavedení korunové měny. Koruna měla 100 haléřů a to znamenalo úplné zavedení desetinné soustavy, ve které počítáme i my. Měnové úpravy, znehodnocení měny, války a jiné vlivy způsobily, že poměrně dosti mincí z tohoto období, zvláště pak menších hodnot, zůstalo zachováno až do dnešní doby a právě ty bývají základem sbírky začínajících sběratelů.

-😕 😲 Mincovňa v Starej Ľubovni
Slovenská numizmatika dosiahla v posledných desaťročiach cenné výsledky pri odkrývaní bohatstva našich národných dejín. Svedčia o tom publikácie a články vydané k takej dôležitej problematike, akou je mincovníctvo. Zdá sa však, že nevenuje dostatočnú pozornosť Spišskému regiónu, ktorý má aj v tomto smere bohatú históriu. Počiatky mincovania v stredoveku tu siahajú do 14. storočia a sú spojené s mestom Smolník. Zo Smolníka sú známe pokusy o mincovanie aj v 16. storočí. Z konca 16. storočia poznáme neúspešné snahy o založenie mincovne v Levoči. Nie náhodou zamýšľal František II. Rákóci zriadiť v roku 1706 mincovňu opäť v Smolníku a nakoniec nariadil premiestniť mincovňu z Košíc na istý čas na Spišský hrad. Spiš, bohatý na rudné zdroje, od nepamäti lákal nielen zlatokopov a hľadačov striebra. Neprekvapuje preto, že keď Mária Terézia začala vo veľkom razbu medených mincí, Smolník bol znovu pri tom. Mincovňa tu fungovala vyše pol storočia. Jej prvé mince z roku 1772 boli určené pre okupačnú rakúsku armádu v Haliči, ktorá mala zabezpečiť Habsburgovcom účasť pri delení Poľska. Začiatkom razby mederiákov v Smolníku však predchádzali zaujímavé udalosti na severnom Spiši odohrávajúce sa v rokoch 1769—1770.
Začiatkom roku 1769 sa na severe Spiša usadili poľské vojská barských konfederátov. Obsadili aj Ľubovniansky hrad — sídlo poľských starostov, ktorí odtiaľ vykonávali správu nad zálohovaným územím (Územie, ktoré v roku 1412 dal do zálohu poľskému královi uhorský kráľ Žigmund Luxemburský, tvorilo 13 spišských miest zo Spoločenstva 24 spišských miest (Ľubica, Tvarožná, Ruskinovce, Spišská Belá, Vrbov, Stráže pod Tatrami, Spišská Sobota, Matejovce, Poprad, Veľká, Spišská Nová Ves, Spišské Podhradie a Spišské Vlachy), mestá Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne, ako aj dve panstvá Ľubovňa a Podolínec so svojimi obcami.). Vojská konfederátov prichádzali do konfliktov s obyvateľstvom okolitých miest a dedín. Vynucovali si dane, stravu i potravu pre kone. Zo Spiša sa stiahli pred blížiacim sa ruským vojskom. Mária Terézia vzhľadom na nespokojnú situáciu v Poľsku a incidenty na vernom Spiši nariadila obsadiť severnú hranicu Spiša i zálohované mestá uhorským vojskom. Súčasne sa pripravoval návrat zálohovaného územia Uhorsku. Spišská stolica dostávala na to inštrukcie od uhorskej kráľovskej miestodržiteľskej rady. Inštrukcie sa okrem iného týkali aj zákazu obnovenia činnosti mincovne Spišského starostovstva (Münzenhaus gehörig zur Zipser Starostei) v Starej Ľubovni.
Miestodržiteľská rada adresovala Spišskej stolici dňa 30. 4. 1770 list, z ktorého vyplýva, že sa rozšíril chýr, že mincovňa Spišského starostvovstva, ktorú zničili barskí konfederáti, má byť obnovená. Stolici preto nariadila, aby vyslala do Starej Ľubovne svojich zástupcov zistiť skutkový stav, pričom zakázala obnovu uvedenej mincovne. Ďalej bolo nariadené, aby sa neporušené budovy zabrali a nástroje potrebné na razbu mincí mali byť za vojenskej asistencie dopravené do mincovne v Smolníku(Monetario officio Szomolnokiensi tradantur).
Spišská stolica, ako to vyplýva z jej listu miestodržiteľskej rade z 18. 6. 1770, vyslala do Starej Ľubovne svojho slúžneho Mikuláša Almášiho, ktorý zistil, že stará budova mincovne zostala neporušená (in veteri sua structura indiruta maneat)! Nástroje na razenie mincí, ktoré ostali po vpáde konfederátov, boli už dopravené na Ľubovniansky hrad. Podľa vyjadrenia gubernátora hradu sa budova nemala využiť na mincovňu, ale na mlyn. Napriek týmto zisteniam miestodržiteľská rada v liste Spišskej stolici z 27. 8. 1770 vyjadrila obavy z možnej obnovy mincovne, a preto nabádala stolicu k ostražitosti v tomto smere.
Z uvedeného jednoznačne vyplýva, že v Starej Ľubovni existovala mincovňa pred rokom 1770 a výraz „in veteri sua structura" naznačuje jej dávnejšiu existenciu. Patrila síce Spišskému starostovstvu, ale mali starostovia aj monopol na razenie mincí? Alebo to bola mincovňa štátna? Na tomto mieste treba pripomenúť, že spišskými starostami boli v rokoch 1597—1745 členovia jedného z najvplyvnejších poľských rodov - Lubomirskí (od roku 1637 to bola dedičná funkcia). V rokoch 1745—1757 patrili zálohované mestá poľskej kráľovnej Márii Jozefe a po jej smrti v rokoch 1757—1763 patrilo starostovstvo Henrichovi Brühlovi. Brühl, ktorý bol administrátorom zálohovaného územia už za spomínanej kráľovnej, bol obviňovaný z falšovania poľských mincí na Spiši.8 V rokoch 1764—1772 vlastnil zálohované územie opäť člen kráľovskej rodiny — Kazimír Poniatovský, brat poľského kráľa.
Aké sa to vlastne v Starej Ľubovni razili mince? Poľské, uhorské, spišské. ..? Doposiaľ nie je známy, resp. identifikovaný, ani jeden ich exemplár. Doterajší bádatelia a historici severného Spiša však nechali prakticky bez povšimnutia skutočnosť, že v okolí Ľubovne sa v 17. a 18. storočí (zatiaľ máme ohraničené rokmi 1624—1772) používali vo finančných prepočtoch pri transakciách aj ľubovnianske zlaté (Lublauer Gulden, lubowiensky zlotý, lubowelsky zlotý). Z Hniezdneho obligácie z roku 1753 vyplýva, že 400 holandských zlatých (dukátov) predstavovalo 3320 ľubovnianskych zlatých, pričom každý ľubovniansky zlatý sa rátal po 20 poltorákov. V lustrácii Spišského starostovstva z roku 1765 zisťujeme, že jeden ľubovniansky zlatý mal hodnotu dvoch poľských zlatých. Popri ľubovnianskych zlatých tu figuruje aj drobná minca — pieniezek.
Pre nás je dôležité zistenie, že mestá Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne, ako aj obce patriace k domíniam Ľubovňa a Podolínec, odvádzali cenzus poľskému kráľovi v poľských alebo ľubovnianskych zlatých, na rozdiel od ostatných 13 zálohovaných miest, ktoré odvádzali uhorské, rýnske alebo poľské zlaté. Nikdy nie v ľubovnianskych zlatých. Nasvedčuje to azda, že platnosť ľubovnianskych zlatých sa týkala len okolia Ľubovne a snáď aj Poľska?
Vynára sa ešte otázka: Bol ľubovniansky zlatý reálnou mincou alebo len počtovou jednotkou, ako napr. rýnsky, uhorský alebo poľský zlatý? Existencia mincovne v Starej Ľubovni nás priam núti považovať ľubovniansky zlatý za reálnu mincu. Podporuje to aj živý záujem starostov o baníctvo na Spiši a ich relatívna ľahká možnosť dostať sa k drahým kovom. Ostatne nebola to minca podradná, mala kurz lepší ako poľský zlotý. Nazdávame sa, že skôr by bolo prekvapením, keby sa poľskí starostovia o mincovanie nepokúšali. Veď zálohované územie v istom zmysle predstavovalo štát v štáte. Vytratenie sa ľubovnianskeho zlatého z obehu súviselo so zánikom mincovne v Starej Ľubovni, ale aj so zánikom „poľského panstva" nad zálohovaným Spišom.
Numizmatici a historici, ktorí sa zaoberajú vývojom mincovania a dejinami mincovní, môžu mať k dispozícii tri druhy historických prameňov: budovy a zariadenia mincovní, vlastné produkty mincovní — mince, ale aj písomné dokumenty. Absolutizovanie jedného druhu prameňa môže viesť často k omylom. Preto je potrebná konfrontácia jednotlivých druhov prameňov. Pred numizmatikmi, historikmi a archivármi stoja preto nemalé úlohy: prehĺbiť ďalší výskum v našich a najmä poľských archívoch, vykonať revíziu nálezov mincí na severnom Spiši a prehodnotiť predovšetkým poľské mince s mincovnou značkou „L". Iba potom budeme môcť urobiť o mincovni v Starej Ľubovni hlbšie závery.

Zdroj: František Žifčák, Spravodaj Slovenskej numizmatickej spoločnosti 2/1986

Najstaršie peniaze Litovského veľkovojvodstva - odliatky

Strieborné odliatky boli v Litve známe od konca X. storočia, keď tu boli používané kované odliatky (bežne používané do začiatku XII. storočia). Podľa koncentrácie miesta nálezu sa nazývajú škandinávskymi. Neskôr boli používané Novgorodské hrivny (XII.-XIII. storočie), ako aj Kijevské hrivny so šesťhrannou formou (XI.-XIV. storočie). Boli používané spolu s litovskými odliatkami. Litovské strieborné odliatky sa rozšírili do podoby polooválnej tyčinky a trojhranného odliatku. Ich populárny názov je „kapa“.

Litovské odliatky s tvarom polooválnej tyčinky sa objavili okolo XI.-XII. storočia a pretrvávali do začiatku XIV storočia. Ich priemerná hmotnosť (107g) bola približne polovičná oproti hmotnosti vtedajších škandinávskych náprotivkov (208 g). Počet vrubov na nálezoch sa pohybuje od 1 do 18, ale sú aj odliatky bez vrubov. Predpokladá sa, že takýmto spôsobom bola označovaná kvalita striebra alebo určitý štandard. Najväčší poklad s polooválnymi tyčinkovými odliatkami (Rybiškiai) sa datuje do polovice XIII. storočia (Vilnius, 1930). Našlo sa v ňom okolo 400 tyčiniek. V celej Litve sa našlo cez 800 odliatkov polooválnej formy z viac ako 20 nálezísk. V Lotyšsku je známych 5 nálezísk, v Poľsku - 1, na území Bieloruska, Ukrajiny a Ruska – 13. Popri kompletných odliatkoch boli v obehu aj ich úlomky.

Trojhranné odliatky, vety sa nazývali rubľami, sa objavili okolo začiatku XIV. storočia. Boli nájdené iba na území Litvy (veľká Raná Litva). Na 8 miestach sa našlo 38 takýchto odliatkov (5 neporušených a 33 polovičných). Hmotnosť odliatkov sa pohybovala od 174 do 185g. Spolu s v Prahe razenými českými grošmi a prvými mincami boli v obehu do konca XV. storočia. Jeden rubeľ zodpovedal 100 Pražským grošom. Trojhranné odliatky boli stiahnuté z obehu po zavŕšení Aleksandrovej peňažnej reformy (1495).

Známy je jeden zlatý odliatok, nájdený v poklade z Drageliškai (hmotnosť – 28,61 g). Predpokladá sa, že tieto litovské odliatky mohli byť vydávané do obehu príležitostne.

Prvé mince Litovského veľkovojvodstva (koniec XIV. – XV. storočie)

Za prvé mince Litovského veľkovojvodstva sa tradične považujú mince z obdobia konca XIV. – XV. storočia. Výskumníkom sa ešte stále nepodarilo určiť presnejší dátum, lebo na prvých takýchto minciach za nenachádza ani meno vládcu, ani rok, ani nominálna hodnota. Z tohoto dôvodu tieto prvé mince niektorí autori nazývajú „pinigeliai” – peniažky.

Mince, na ktorých jednej strane je vyobrazená kopija a kríž a druhej „legenda – Pečať“, sa pripisuje Algirdasovi (1345-1377) alebo Vytautasovi (1392-1430). Známych je 100 kusov, najviac z nich sa našlo v centrálnej Litve. Rozšírené sú veľké (O 16 mm) a malé (O 12 mm). Hmotnosť sa pohybuje od 0,7 do 1,4 g. Iné mince, na ktorých sú na jednej strane vyobrazené Gediminasove stĺpy a na druhej kopija a kríž, jedni autori nazývajú Kestutisovymi (1345-1382), iní Vytautasovymi denármi. Tieto mince boli nájdené aj mimo územia Litvy, na území dnešného Bieloruska a Ukrajine.

Niektorí historici pripisujú prvé mince s vyobrazením portrétu panovníka na jednej strane a zvierat na druhej Jogailovi (známe sú 4 mince). Mince so zvieratami na jednej strane a symbolom „legenda – Pečať“ na druhej sa pripisujú Vytautasovi. Takýchto mincí je známych 10, ich náleziská sú vo východnej Litve.

V ostatných rokoch sa historici zhodujú iba u dvoch typov mincí. Mince s vyobrazením jazdca a „legenda kirilica“ na jednej a dvojitého kríža na štíte na druhej strane sa pripisujú Jogailovi (1377-1392). Je ich známych viac ako 40, hmotnosť je od 0,3 do 0,7g. Mince s vyobrazením gediminasovych stĺpov a menom vládcu na jednej strane a jazdcom na druhej sú prisudzované Kazimierovi Jogailovi (1440-1492). Ich názov je denár, hmotnosť od 0,3 do 0,4 g. Takýchto mincí je známych okolo 500. Centrom ich razenia bol zrejme Vilnius.

Všetky staré mince Litovského veľkovojvodstva vyrazené vo východnej Európe majú ten spoločný znak, že sú vyrobené vyklepaním kusu drôtu.

Platidlá Litovského veľkovojvodstva – koniec XV. – XVI. storočie (Aleksandras, Žygimantas Senasis, Žygimantas Augustas

Aleksander (1492-1506) začal v roku 1495 peňažnú reformu, ktorá začala s vytláčaním odliatkov, prvých mincí Litovského veľkovojvodstva a Pražských grošov z trhu. V tom čase sa vo Vilniuse razili denáre a polgroše západoeurópskou technikou – z platničiek vyrezaných z plechu. Na minciach sú vyobrazené latinské legendy, ukazujúce štát a vládcu. Na minciach sa neobjavuje iba Vytis na prednej strane, ale aj poľský orol na zadnej strane.

Polgroš: Vytis - orol

Za obdobia vlády Žygmanta Senasisa (1506-1544) boli vo Vilniuse razené polgroše a groše. Na minciach gotické písmo strieda písmo renesančné, od roku 1508 sa začal na minciach označovať aj rok vyrazenia. Na grošoch býval dokonca vyrazený aj mesiac. Takto sa dajú litovské mince datovať pomerne presne. V období 1528-29 polgroše niesli aj znak mincovne – V.

Groš
Dukát
Tretiak
Kontrasignovaný
Tretiak

Počas vlády Žygmanta Augusta (1544-1548-1572) bol vyrazený najväčší počet litovských mincí. Boli to: obolas, denár, dvojdenár, polgroš, litovský a poľský groš, druhák, tretiak, štvrták, šesták, zlaťák, dukát a portugalas.

Do obehu boli vydávané prvé a jediné kontrasignáty v litovskej histórii – kráľovským monogramom SA a rokom 1564 kontrasignované strieborné Neapolské pol- a jednodukátové mince. Prvými zlatými litovskými mincami boli dukáty (floriny) od roku 1547. Prvými mincami so skutočným portrétom vládcu a znakom kráľovskej mincovne boli Gabriela Tarlu a Stanislava Myškovského.

V rokoch 1565-66 boli razené „satirické“ tretiaky, ktorých razenie sa spája so sporom podporovateľov a odporcov Poľsko-Litovskej únie. Na jednej polovici bol vyobrazený Vytis, na druhej citát z biblie „Qui habitat in coelis irri debit eos“ – Ten, kto býva na nebesiach, sa z nich smeje. V rokoch 1566-68 bola otvorená mincovňa v Tikocine (terajšie Poľsko). Tu sa razili polgroše a litovské groše s poľskými motívmi. Lublinská únia z roku 1569 vyžadovala zavedenie jednotnej mince ako v Litve, tak aj v Poľsku (dovtedy mali litovské mince o 20% väčšiu hodnotu), ale do roku 1580 sa to nepodarilo.

Numizmatika Litovského veľkovojvodstva počas Lublinskej únie – rok 1569 (Steponas Batoras, Zigmantas III Vaza)

Šesták, rok 1585

Za vlády Stepona Batora (1575-1586) bola uskutočnená reforma: 5. januára 1580 bolo vydané nariadenie, ktoré určovalo, aké mince majú byť razené, aké budú ich parametre a aké majú na nich byť vyrazené erby. Toto nariadenie malo za cieľ zjednotenie peňazí vo Litovskom veľkovojvodstve a Poľsku. Prvé mince – šilingy – boli razené v mincovni vo Vilniuse v roku 1580. Pre Litovské veľkovojvodstvo to boli nové mince.

Neskôr sa razili aj groše, tretiaky, šestáky, toliare a dukáty. Najviac bolo vyrazených šilingov a tretiakov. Na minciach Stepona Batora sa po prvýkrát objavuje erb pokladníka Litovského veľkovojvodstva (Jonas Glebavičius) a pôvod peňazí vyrazením znaku mincovne (Petras Platina).

Dvojdenár, rok 1606
Groš, rok 1610
Tretiak, rok 1601

Počas vlády Zigmanta III Vazu (1592-1632) bolo razených 8 druhov mincí (dvojdenáre, šilingy, groše, poldruháky, tretiaky, dukáty a 5 a 10 dukátové mince). Hodnota peňazí bola stále znižovaná pokračujúcimi ozbrojenými konfliktmi so Švédskom a Mosvkou. (v rokoch 1589-92 bol šiling okolo 1g, 160 štandardov, ale v rokoch 1623-27 okolo 0,66g, 125 štandardov). V roku 1619 sa začalo s razením nových mincí – poldruhákov, no aj napriek tomu mali vyšší obsah striebra ako poľské poldruháky (0,72 g čistého striebra oproti 0,49 g) a rýchlo zmizli z obehu a zrejme z tohoto dôvodu sa v ďalších rokoch prestali raziť. Za vlády Zigmanta III Vazu sa vyrazilo najviac mincí s malými hodnotami (dvojdenáre, šilingy, groše, tretiaky). Zlatých mincí bolo vyrazených iba málo a bolo to nie za účelom ich vydania do obehu, ale za účelom ich darovania.

Na minciach boli spolu s heraldickými znakmi pokladníkov Litovského veľkovojvodstva označené aj znakmi vlastníkov mincovne a majstrov.

Numizmatika Litovského veľkovojvodstva v polovici XVII. – začiatku XVIII. storočia (Jonas Kazimieras, Augustas II)

Šiling, rok 1652
Šiling, rok 1666
Poldruhák, rok 1652

Počas vlády Vladislova Vazu (162-1648) sa litovské mince nerazili. Počas vlády Jona Kazimiera (1648-1668) sa v roku 1652 obnovilo razenie mincí v mincovni vo Vilniuse. Boli razené šilingy a neveľký počet grošov, poldruhákov, tretiakov a šestákov. Napriek tomu fungovala mincovňa iba jediný rok. Razenie litovských mincí bolo obnovené v roku 1660, keď sa prvýkrát v histórii Litovského veľkovojvodstva začali raziť medené mince – šilingy. V súčasnosti sa tieto minca často nazývajú „borantinkas“. Ich názov pochádza z polovice XIX. storočia a je odvodený z mena tvorcu tejto emisie mincí a vlastníka mincovne Tita Liviusa Boratina (?-1682). Nariadenie z roku 1659 určilo výmenný kurz medeného šilingu – 3 medené šilingy zodpovedali jednému striebornému grošu.

Ortas, rok 1664

Prvé medené mince Litovského veľkovojvodstva boli razené v Poľsku (1660-61 v Ujazdove a v roku 1663 v Olyvove). Neskôr bolo obnovené razenie mincí vo Vilniuse (1664-66) a otvorené mincovne v Kaunase (1665-66), Breste (1665-66) a Marienburgu (1666). Vo všetkých šiestich mincovniach bola vyrazená skoro miliarda medených šilingov. Toto bol najväčší počet mincí vyrazených vo Litovskom veľkovojvodstve. Je známe aj veľké množstvo falzifikátov týchto mincí. V rokoch 1664-1666 bol vyrazený aj neveľký počet strieborných (tretiaky, šestáky, orty) a zlatých (poldukáty a dukáty) mincí. Orty boli vtedy v Litve razené po prvýkrát.

Posledné mince Litovského veľkovojvodstva boli vyrazené z iniciatívy Ruska v rokoch 1706-1707 v Moskve (?). Boli to šestáky. Týmito mincami Rusko podporovalo svojho spojenca, poľského a litovského kráľa Augusta II, v jeho vojne proti Švédsku..

:shock: 😲 Bankovky

Papierová päťsto, dvesto a dvadsať korunová bankovka.Prechod na Slovenskú korunu bol riešený dočasným používaním starých okolkovaných československých bankoviek kolkom so slovenským znakom. 29. augusta 1993 bol daný do obehu prvý druh bankoviek - nominálnej hodnoty 50 Sk. V priebehu roka 1993 postupne nasledovala emisia ďalších štyroch druhov. Emisia bola ukončená v roku 1995 vydaním 5 000 Sk a 200 Sk bankoviek. V rokoch 1995 sa realizovala dotlač bankoviek hodnoty 20 Sk, 50 Sk a 1 000 Sk. Zároveň boli uskutočnené niektoré drobné úpravy výzoru a farieb bankoviek. Cieľom bolo dosiahnuť lepšie rozlíšenie v peňažnom obehu. V roku 1996 nasledovala emisia bankoviek v hodnotách 100 Sk a 500 Sk, rovnako s mierne zmeneným výzorom, ktorá sledovala rovnaký cieľ.

Ďalšia emisia bankoviek sa uskutočnila v rokoch 1999 a 2000, keď bola zvýšená ochrana bankoviek doplnením nových ochranných prvkov. Okrem vodoznaku bol pridaný ďalší vysokosvetlý vodoznak, na rubovej strane bol papier potiahnutý irizujúcim povlakom potlačeným linkami vytvárajúcimi štylizovaný obraz. Špeciálnu ochranu mala najmä bankovka v hodnote 5 000 Sk, kde nad metalickou fóliou pribudol prvok v tvare polmesiaca. Na lícnej strane 1 000 Sk bankovky bola do papiera vlisovaná vysokoreflexná fólia zlatej farby.

V decembri 1999 boli pri príležitosti príchodu roku 2000 vydané špeciálne pamätné bankovky v limitovanom množstve (v spodnej časti majú aplikovanú metalizovanú striebornú alebo zlatú fóliu so symbolom a textom pripomínajúcim rok 2000).

V peňažnom obehu je v súčasnom období sedem druhov bankoviek v nominálnych hodnotách 5 000 Sk, 1 000 Sk, 500 Sk, 200 Sk, 100 Sk, 50 Sk a 20 Sk. Autorom výtvarných návrhov všetkých bankoviek je Jozef Bubák.

Bankovka v hodnote 20 Sk na lícnej strane obsahuje portrét prvého známeho slovenského vládcu, kniežaťa Pribinu, ktorý sídlil v Nitre do roku 833. Na rubovej strane bankovky je zobrazený Nitriansky hrad - svedok bohatej minulosti mesta Nitry, ktorá bola až do 11. storočia strediskom významného politického útvaru - kniežatstva. Týmto motívom sa viacnásobne prelína časť koráľkového náhrdelníka z 9. storočia s bronzovým príveskom v tvare mesiaca, ktorý pochádza z archeologického náleziska Nitra-Lupka.

Bankovka v hodnote 50 Sk na lícnej strane pripomína prvých slovanským vierozvestov, sv. Cyrila a sv. Metoda. Na rubovej strane bankovky je motív zobrazujúci dve ruky, medzi ktorými je prvých sedem písmen staroslovienskej abecedy hlaholiky ako symbol daru svätcov starým Slovanom. Zrkadlovo obrátená silueta stredovekého kostolíka z Dražoviec (okres Nitra) je symbolom raného kresťanstva na našom území.

Bankovka v hodnote 100 Sk na lícnej strane zobrazuje Madonu podľa plastiky z oltára Narodenia v kostole svätého Jakuba v Levoči. Autorom gotickej plastiky je významný stredoveký sochár a rezbár Majster Pavol. Na rubovej strane bankovky je miesto pôsobenia Majstra Pavla - Levoča s dvoma dominantami, kostolom svätého Jakuba a historickou radnicou. Týmto motívom sa prelína vyobrazenie svorníka zo sakristie starého minoritského kostola v Levoči.

Bankovka v hodnote 200 Sk má na lícnej strane vytlačený portrét Antona Bernoláka (1762-1813), kňaza, jazykovedca, jedného z predstaviteľov slovenského národného obrodenia, stúpenca osvietenských ideálov. Do dejín slovenského národa sa zapísal ako prvý kodifikátor slovenského spisovného jazyka - tzv. bernolákovčiny. Na rubovej strane bankovky je vyobrazená historická veduta Trnavy z 18. storočia. V popredí dominuje súčasný pohľad na symbol mesta - renesančnú Mestskú vežu.

Bankovka v hodnote 500 Sk. Námetom lícnej strany bankovky je jedna z najvýznamnejších osobností slovenského národa 19. storočia - Ľudovít Štúr, hlavný tvorca koncepcie slovenskej národnej samobytnosti, kodifikátor spisovnej slovenčiny. Rubovú stranu tvorí kompozícia Bratislavského hradu s barokovým kostolom svätého Mikuláša a časťou veže gotického kostola Klarisiek. Uprostred kompozície je najstaršie pôdorysné vyobrazenie Bratislavy z 15. storočia z drevorytu CHRONICA PICTA - Bratislavský hrad, tri kostoly v opevnení a štylizované zobrazenie Dunaja.

Bankovka v hodnote 1000 Sk na lícnej strane zobrazuje portrét Andreja Hlinku (* 1864 – † 1938), významnej osobnosti moderných slovenských dejín, ktorý výrazne ovplyvnil národnouvedomovací proces a spoločensko-politický pohyb na Slovensku. Na rubovej strane bankovky sú vyobrazené prvky, ktoré súvisia s miestami jeho pôsobenia. Ústredným motívom je Madona Ochrankyňa zo stredovekej nástennej maľby rímskokatolíckeho kostola v Sliačoch pri Ružomberku. Ľavú časť bankovky vypĺňa obraz rímskokatolíckeho kostola sv. Ondreja v Ružomberku a v ľavej časti plášťa Madony je zakomponovaný motív Hlinkovho mauzólea.

Bankovka v hodnote 5000 Sk obsahuje na lícnej strane portrét Milana Rastislava Štefánika (* 1880 – † 1919), významného diplomata, politika, vojaka a astronóma, doplnený po ľavej strane výtvarnými prvkami znázorňujúcimi Slnko a polmesiac charakterizujúce časť jeho života, ktorú venoval výskumom a pozorovaniam v oblasti astronómie. Na rubovej strane bankovky je zobrazená mohyla M. R. Štefánika na Bradle. Cez tlačový obrazec sa prelína časť súhvezdia Veľkej medvedice a v pravej hornej a dolnej časti obrazca sú vyobrazené kvety ponikleca veľkokvetého. 🙄 🙄

Zaujímavý článok.na originál článku je aj foto dokumentácia,žial neviem to vložiť a pomocník jano😁 sa Boh vie kde fláka.😆 😁

Články

Zkušební ražby československých mincí

Roman Veselý

Než se jakákoliv mince dostane do oběhu, nebo do rukou nás sběratelů, projde složitou fází vzniku. Od prvotního záměru, přes vypsání soutěže nebo přímé zadání, schvalování návrhů, zkoušku ražby z různých materiálů až ke konečnému rozhodnutí a schválení motivu a technických parametrů. Samotná ražba je pak až poslední fáze výroby.
Za celou dlouhou dobu přípravy ražby vzniká v každé mincovně spousta různých odražků, jak pro potřeby samotné mincovny, tak pro potřeby zadavatele ražby. Některé odražky se zachovají v archivu mincovny, některé v archivech objednavatele (Ministerstvo financí, Státní banka československá), některé ve sbírkách muzea, některé skončí v tavicí peci mincovny, některé zůstanou v rukách výtvarníků a další se různými cestami dostanou (někdy i po dlouhé době) až ke sběratelům.
Jak už jsem se zmínil, existuje pestrá paleta odražků, zhotovených k různým účelům, zhruba by se daly rozdělit do následujících kategorií:

odražky pro soutěžní porotu - všichni známe ražené návrhy Otakara Španiela na první československé mince (Sokoly, Stotiny, Koruny, Haléře…) ražené jeho nákladem částečně snad i ve Vídeňské mincovně (Chlapovič obr. 1 - 10), z pozdější doby např. 3 a 5 koruny z let 1965 - 1966, nebo 5, 10 a 20 haléře z let 1972 - 1977 (Chlapovič obr. 108 - 117)
materiálové odražky - variantní ražba z různých mincovních kovů k posouzení nejvhodnějšího materiálu, např. ražby z poloviny padesátých let (Chlapovič obr. 94 - 98)
odražky pro stanovení technických parametrů - ražba v různých hmotnostech, průměrech a s různými úpravami hrany pro stanovení nejvhodnějšího řešení
odražky nové emise, která nakonec nebyla realizovaná - např. 10 haléř 1943, Slovenský štát (Chlapovič obr. 54 a 132) nebo např. duralová 5 koruna 1951 (Chlapovič obr. 92)
odražky jako návrh na novou nominálovou soustavu - ražba pro stanovení technických a materiálových parametrů celé mincovní soustavy, např. příprava ražby mincí po roce 1945 (Chlapovič obr. 71 - 74 a 139, 140)
odražky oběžných mincí z jiných kovů pro reprezentační účely - např. ražba 5 a 20 korun 1939 slovenského štátu jako dary pro prezidenta J. Tisa, M. Pružinského, členům vlády a správního sboru mincovny
definitivní odražky - ověřovací série z definitivních razidel, dávají objednavateli poslední možnost uplatnit svoje připomínky před spuštěním hromadné výroby mincí
ostatní odražky - např. pro ověření modelace výtvarného návrhu, zkoušky ražby do materiálu dodaného více výrobci pro rozhodnutí finálního dodavatele mincovního kovu, odražky pro stanovení přesného tlaku razicích, příp. odražky k neznámému účelu apod.
Pro sběratele, které zajímá tato méně známá problematika našeho mincovnictví, doporučuji publikaci Gejzy Chlapoviče(1), specialisty na výrobu mincí, bývalého technického náměstka a poradce ředitele mincovny v Kremnici. Na základě dochovaných odražků (uložených ve Státní mincovně v Kremnici, v Muzeu mincí a medailí v Kremnici, ve Státní bance československé v Praze, v Národním muzeu v Praze a v několika soukromých sbírkách) a archivních dokumentů sestavil soupis zkušebních ražeb československých a slovenských mincí z let 1921 - 1992 s obsáhlým komentářem o vzniku těchto ražeb. Někteří sběratelé mu však odražky ze svých sbírek k popisu neposkytli, proto nejde o soupis úplný a do budoucna je možné doplnění tohoto seznamu.
Chtěl bych v této souvislosti reagovat na dva články - pana Václava Dobrého (2) a především pana Zdeňka Petráně (3). Rozhodně se nechci zastávat ani nijak obviňovat zaměstnance a situaci, která panuje v mincovně v Kremnici (chcete-li v jedné nejmenované Státní mincovně v nejmenovaném sousedním státě), když nelze takřka nic dokázat, ale ani vyvrátit. Přesto mi některé závěry pana dr. Petráně přijdou jako velmi odvážné. Že dochází k nadpočetným odražkům soukromých medailí a jejich následnému prodeji v aukcích ČNS je věc víceméně prokázaná, že dochází k doražbě vzácných československých mincí a medailí z původních razidel je věc neprokázaná, že katalog pana Chlapoviče je katalog určený pro legalizaci moderních odražků, příp. rovnou vymyšlených mincí, je z říše pohádek pana dr. Petráně. Zatím to rozhodně ještě nikdo nedokázal. Chtěl bych se zeptat, proč se tedy na trhu neobjevily v Kremnici nově ražené 5 haléře 1924, 25 haléře 1932, 5 koruny 1937, 10 koruny 1933 a jiné vzácné československé mince, když je to tak jednoduché? Tzv. "pozdější ražby", podle mě jednoznačně padělky, hliníkových 3 haléřů 1962, 1 korun 1947 a 5 korun 1952 nepocházejí totiž z mincovny v Kremnici, ale z nějaké (pravděpodobně zahraniční) pokoutní dílny. Pokud pan dr. Petráň ví víc než ostatní, pak by bylo vhodné s tím seznámit všechny sběratele, aby si při nákupech do svých sbírek dali zvýšený pozor na to co kupují. Místo toho všechny zbytečně plaší svými nepodloženými závěry. Pokud by chtěl pan dr. Petráň něco udělat pro dobré jméno ČNS, pak se musí postarat o zákaz prodeje výše zmíněných medailí ve všech pobočkových aukcích ČNS.
Jako reakci na druhý článek bych rád poznamenal, že jestliže se nějaká mince vynoří po padesáti letech automaticky to neznamená, že jde padělek, i když tomu některé okolnosti nasvědčují, zvláště, když vím jakým způsobem byly tyto mince nabízeny. Všechny tyto nabízené mince jsou od padesátých let 20. stol. uloženy v Muzeu mincí a medailí v Kremnici, takže nemůže být řeči o neexistenci těchto mincí, pouze nebyly všeobecně známé. Tento nedostatek napravil již výše zmíněný Gejza Chlapovič ve své publikaci a doložil to archivními prameny, proč mu tedy nepoděkovat a nezaměřit se spíše na rozšiřovatele prokazatelných padělků?

(1) Gejza Chlapovič - Kremnická mincovňa, história razby československých a slovenských mincí 1921 - 1992, Nitra 2000
(2) Václav Dobrý - Doplňme si sbírku, aukční katalog ČNS, pobočka Praha, 30. (97.) aukce, 6. září, str. 34
(3) Zdeněk Petráň - "Jožo, požičanie razidiel z nášho archívu je jako zvyčajne za dve fĺaše borovičky?" "Ale Karoĺko, za tri fĺaše! To vieš - inflácia.", aukční katalog ČNS, pobočka Praha, 30. (97.) aukce, 6. září, str. 35 - 36

Pod čísly 836, 837, a 838 našeho aukčního katalogu č. 9 nabízíme tři kusy původních odražků 5, 2 a 1 haléře ze zamýšlené nominálové soustavy mincí připravované mincovnou pro poválečné období. Jedná se o ražby z dubna 1945, kdy už bylo rozhodnuto, že budou realizovány mince s náměty z 1. republiky, ale v s úspornými technickými parametry. Později bylo rozhodnuto, že nejnižší nominál bude 20 haléř a tyto tři nejnižší nominály raženy nebudou. K ražbě těchto návrhů bylo použito redukcí mincí z 1. republiky od Otakara Španiela (viz Chlapovič str. 39 - 45, obr. 71 - 73 a 139, 140, uložení odražků - Muzeum mincí a medailí Kremnica).

Pod číslem 835 našeho aukčního katalogu č. 9 nabízíme zkušební odražek 1 koruny 1951, ražený v roce 1956, jako jedna z variant materiálových zkoušek pro připravovanou 1 korunu vydanou v roce 1957. Tato mince byla ražena z nerezavějící ocele - anticoro (čisté železo s nepatrnou příměsí manganu), tato varianta byla záhy vyhodnocena jako nevyhovující, magnetická mince by se dala nahradit při nákupech v automatech ocelovými kotoučky (Chlapovič str. 46 - 48, obr. 96, uložení odražků - Muzeum mincí a medailí Kremnica a Státní mincovna Kremnica).

Položka č. 831 - zkušební ražba 5 koruny 1951, ražené z duralu. Tato mince byla ražena jako zkouška při přípravě na ražbu 5 korun z roku 1952, ty se potom z důvodů měnové reformy v roce 1953 vůbec nedostaly do oběhu

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že tyto nabízené odražky byly nabídnuty do aukce z vysoce důvěryhodného zdroje a že se rozhodně nejedná o novodobé odražky. Jsem na 100 % přesvědčen o původnosti těchto ražeb, jinak by se neobjevily v této aukci.

Upozornění: Podobnost uvedených jmen a světových stran není čistě náhodná.

Velmi stručný přehled českého mincovnictví

Jak z názvu vyplývá, tenhle článek je pouze hrubým nástinem toho co se kolem mincovnictví událo na našem území. Je to opravdu letem světem a pouze pro ilustraci. Všechny nastíněné záležitosti jsou mnohonásobně složitější a skutečné zpracování by vydalo na několik svazků pěkně tlustých knih.

První mince na našem území razili patrně Keltové, asi v druhém století před. n. l. Byly to především zlaté mince, známé z dnešních dnů pod označením "duhovky". Toto označení vzniklo v 19-tém století, kdy se tyto mince nacházely v dosti hojném počtu na polích po velkých bouřkových deštích. Protože se často po takovém vydatném dešti na obloze objevila duha, věřili někteří lidé, že kousky zlata kloužou po oblouku duhy na zem a tak vzniklo označení keltských mincí jako duhovek. Keltské mince byly raženy zvláštní technikou, kdy na litý střižek bylo teprve raženo.
Keltové počátkem našeho letopočtu z českých zemí mizí. Jeden kmen, Bójové, však dává našemu území jméno (Bojohemia - Bohemia - Čechy). Po keltském mincování nastává na našem území dlouhá mincovní přestávka. Germánské kmeny (Markomané a Kvádové) mince zřejmě nerazily. Pokud usídlenci znali a používali mince, tak se zřejmě spokojili s mincemi římskými.
Spor, která mince je první samostatná česká mince, je běh na dlouhou trať. Ještě v nedávné době bylo toto prvenství připisováno Václavu I, ale nespekulativním faktem zůstává, že s jistotou lze toto prvenství připsat Boleslavu I. od kterého sahá nepřetržitá řada denárů českých vládců až do doby zavedení grošové měny.

Vyvražděním rodu Slavníkovců v Libici nad Cidlinou (rok 995), získává monopol na ražbu mincí vládnoucí rod Přemyslovců. Právo razit mince propůjčuje jen svým příbuzným, vládnoucím na Moravě. Původně dobré denáry slušného zrna podléhají v další době povinným výměnám, kterým netrpí jen obyvatelstvo, ale zejména zrno a velikost mincí. Tyto denáry již zřejmě neopouští naše území a zůstávají jen domácím platidlem. V této době se také provedení mincí oprošťuje od cizích vzorů a dostává svůj vlastní vzhled. České denáry 12. stol. jsou již právem považovány za umělecká díla, pokladnici románského umění, a získávají pověst nejkrásnějších denárů vůbec. Výměnami a další činností s tím související klesla ryzost denárů až na jednu desetinu obsahu stříbra a obyvatelstvo odmítalo tak špatnou minci přijímat. Tato situace došla až k tomu, že k placení bylo používáno raději stříbra neraženého. Čelit tomuto stavu se pokusil Přemysl Otakar I. zavedením brakteátů z tenkého, ale kvalitního stříbrného plechu.Velikost mince byla až 45 mm v průměru !, jejím vzorem byly brakeáty míšeňské. V druhé polovině 13. století se razí tzv. střední a malé brakteáty.

Převratná změna nastala až v roce 1300, kdy do Čech byli povoláni Václavem II. italští odborníci, kteří měli pomoci vydat "věčnou" minci, která se neměla měnit v obraze, váze ani velikosti. Touto mincí byl pražský groš,
který se stal mincí celoevropského významu. Je to krásná mince s dokonale zvládnutým výtvarným řešením. Ražba této mince byla přenesena do Kutné Hory, kde bylo stříbro dolováno a zpracováváno (to ovšem neznamená, že ostatní mincovny na našem území nemincovaly). Čechy touto mincí tak následují příkladu Itálie a Francie v ražbě hrubší mince nahrazující zastaralý denár. Groš se dělil na 12 takzvaných malých peněz (parvů). Pražský groš byl zrušen až roku 1547 a udržel si po dobu své existence obraz i velikost. Nepodařilo se však uchovat jeho zrno (tedy kvalitu), které bylo na stálém sestupu. Zvlášť je to patrné za vlády Václava IV, kdy groše jsou již nedobrého zrna a velmi nedbalé ražby z opotřebovaných kolků, jakoby kvalita mince byla předznamenáním neklidných let husitských bojů. Je zajímavé, že groše ražené za vlády Václava IV. jsou v opisu označeny WENCEZLAVS TERCIVS, tedy jako Václav III. - vyplývá to z faktu, že Václav IV, byl třetí korunovaný Václav na českém trůnu.

Zlatá mince byla do měnové soustavy zavedena za vlády Jana Lucemburského. Roku 1325 za pomoci florentinských odborníků vznikl český florén, který nezapře svůj "zahraniční" vzor. Na minci je opis Jana Lucemburského a malý dvojocasý lev vedle hlavy Jana Křtitele. Ražba je považována spíše za reprezentační (zlata bylo v českých zemích málo) a prosadila se ražba uherských florénů ražených v Kremnici.

Provedení české drobné mince se drží mincovního obrazu s českým lvem a později s královskou korunou, která byla poprvé použita na dvoustranných penězích Vladislava Jagellonského. Problém drobné mince spočíval především ve skutečnosti, že její výrobní náklad byl velký a nebyl kryt nízkou nominální hodnotou. Tenhle problém vyřešil až nástup mědi jako mincovního kovu drobných mincí v r. 1760.
Ražba tolarů hrabaty Šliky (správně psáno Schlick) v Jáchymově od r. 1519 byla jednou ze zlomových událostí ovlivňujících nejen český, ale i celosvětový peněžní vývoj (a to nejen k faktu, že tolar dal jméno dolaru :-)). Šlikům dlouho jejich výnosné mincování nevydrželo, od r. 1528 se na ražbě podílel panovník a od r. 1547 prohlásil mincovnu za královskou. Nově zvolený panovník Ferdinand I. (českým králem od r. 1526) se snažil o sjednocení celé své říše a jedním z prostředků měla být i jednotná měna. Měnovou jednotkou byl ekvivalent zlatého rýnského ražený ve stříbře, zvaný zlatník o 60 krejcarech. Pokus se nezdařil, měna byla zavedena pouze v čechách a v roce 1573 odvolána. Následoval návrat k tolaru, zlatník zůstal jen početní jednotkou.
Období renesance zastihlo tehdy známé české doly zchudlé tak, že se v nich těžba nevyplácela. Drahé kovy bylo nutno nakupovat v cizině kam proudilo bohatství z Nového světa. V té době je ražena drobná mince, zdá se, že jako jediná s českým opisem - MALEY GROSS.

Třicetiletá válka přinesla finanční pohromu a celkové zbídačení. Stavovské povstání snižuje jakost mince a zřejmě natruc se navrací k měně zlatníkové. Jsou raženy mince zimního krále Fridricha Falckého. Po celkovém úpadku se však přelomovým rokem stává rok 1623, kdy vítěz Ferdinand II. dává razit znovu hodnotnou minci. Válečná dobrodružství a vnitřní potíže však znovu způsobují zhoršení kvality mince. V polovině 17. století se objevují nové druhy nominálů - patnáctikrejcar a šestikrejcar.
Velké reformy přináší až 18. století. Roku 1712 je v celé říši sjednocen mincovní obraz (nařízení z Vídně), r. 1715 jsou mincovní obrazy vytvářeny jen vídeňskou ryteckou akademií a česká mince tak ztrácí zbytek své osobitosti. Roku 1753 je uzavřena měnová dohoda mezi Rakouskem a Bavorskem a nová měna dostala název konvenční. Tolar měl díly 20, 17 a 10 krejcarů, dále groš s krejcarem a jejich díly. Roku 1760 byla zavedena tzv. kreditní (úvěrová) mince. Nominální hodnota již neodpovídá vnitřní hodnotě kovu (nominál je vysoký a hodnota kovu malá - nejsou použity drahé kovy, ale obecné) a mince je "berná" jen na podkladě vládního nařízení. Z této doby je známá mince grešle (3/4 krejcaru) s třemi oválky se znaky tří českých dědičných zemí včetně Slezka.

V době za vlády Marie Therezie zůstává v činnosti pouze pražská mincovna, která je uzavřena až. r. 1857.
Napoleonské války přinesly nový těžký úpadek a do oběhu těžké kreditní mince v hodnotě 15 a 30 krejcarů. Po odeznění napoleonských válek význam mince jako platidla začíná upadat, protože se k vyrovnání velkých částek nehodí. Nastupuje nová měna - papírová, se všemi svými odnožemi jako jsou směnky, akcie a další. Mince přebírá výhradně funkci drobného platidla s vyjímkou vyšších nominálů ve zlatě.

Ve výčtu mincí a mincoven na našem území nesmí chybět mincovnictví slezké, které je spjato s českými dějinami až do doby ztráty Slezka Marií Therezií. Počátky jsou nevýrazné a první slezké denáry jsou viditelně provedeny pod polským vlivem. Ve Slezku byl ražen pražský groš v jeho váhovém ekvivalentu a těžší mince zvané kvartníky. Pádem Slezka r. 1740 do pruských rukou končí spojení Slezka s českým mincovnictvím a nastupují mince německé a od r. 1945 Polské.

Městské ražby jsou na našem území v menšině. V Čechách to byl jen Cheb, který měl vlastní mincovní právo, ražby ostatních měst jsou z hlediska oběživa zanedbatelné, většinou krátkodobé a razící drobnou minci. O to zajímavější a hodnotnější je to sběratelský materiál. Morava 15. století má ražbu měst, kterou představují zejména středověké ražby drobné mince - bílý peníz, černý peníz, haléř. Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava.
Právo církevní ražby na našem území měli jen biskupové, později arcibiskupové olomoučtí. Ražby byly v letech 1608 (obnoveno privilegium ražby) až 1759 a pak ještě v letech 1779 až 1819. Razilo se v Olomouci a Kroměříži. Církevních ražeb je ve srovnání s okolními státy podivuhodně méně.
Ze šlechtických rodů, které nejvíce prosluly mincovnictvím byli Šlikové v Jáchymově, Rožumberkové ve slezkých Rychlebech, Eggenberkové v Krumlově, Schwarzenberkové, Lobkowicové, Nosticové a Furstnbekrové. Zvláštní význam mělo mincování Jana z Perštejna, kterému v 16. stol. patřilo Kladsko. Jedinečný je pak Albrecht z Valdštejna, jehož ražby sahají od nejmenších nominálů až po velmi honosné desetidukáty. Poměrně krátkou dobu (v porovnání s ostatními) mincovali také Liechtensteinové.